Nejprve okolo staré pískovny s čistou vodou a krásným prostředím. Potom po nezbytném focení hned na skalní okruhy, po dohodě s informátorkou parku (úžasná funkce) jsme šli v protisměr – od Džbánu a Homole cukru směrem k Rychtě a Starostovi se Starostkou. Ukázali jsme si horolezecké skoby a oka, zbytky po usedání prahorních moří a odolné železité čočky pískovce, které vyčnívaly ze skal. Taky jsme viděli staré graffiti, dosvědčující lidskou mánii zanechávat po sobě stopy na nejvíc nevěrohodných místech.
Nasvačili jsme se u Krakonošova klavíru a uzoučkou Myší dírou vyšli na vyhlídku ke Starostovi se Starostkou. A stal se malý zázrak – děti najednou objevily magické tvary skal a prohlíželi si je s usilovnou vervou najít ten správný tvar u jména. Takže nás okouzlila Velká galerie s Rusalkou, Basou, skála Želva s vrcholovou knížkou a okouzlující Milenci. Ti dokonce zlákali skupinku asi dvaceti dětí, aby vylezla na vyhlídku s lepším výhledem (ani děsivé schodiště je neodradilo).
Potom jsme po žluté sešli ke Skalní kapli a dál po okruhu směrem k Malému vodopádu, a přestože se včerejší šesťáci tvářili pohrdavě na pohádku – tak teď si špitali „tady jel ten princ…, to je ta brána a ten potůček, okolo kterého jel ...“, a najednou jsme byli na Sloním náměstí se slony a už u Malého vodopádu…
Teď už jen chvíli k slibované hlavní atrakci – jízda na pramičkách, jenže… Paní na pokladně nám sdělila, že jelikož prší (jemně chvilku mžilo), tak se nejezdí, ale prý máme zkusit počkat. Tak jsme se šli podívat na Velký vodopád (bylo málo vody) a zase k pokladně, že to tedy oželíme a půjdeme domů… A poté šla mužská část doprovodu ještě jednou zkusit zahrát na city a hurááá, paní se zželelo dětí, když zjistila, z jaké až dálky jsme se sem vypravili, svolala dalšího „kapitána“ a za 20 minut už jsme byli usazeni v pramicích. Jízda začala a oba lodníci se snažili, seč jim síly stačily. Poté náraz na Adršpašský Singapur a první skupina vyrazila směr Teplice a penzion.
A jak zpívají Buty: „Cesta byla drsná, místy krutá.“ Schodiště nahoru a hned dolů a zas a zas… Dobré na tom všem bylo to, že děti viděly graf Gaussova normálního rozdělení, a to dokonce dvojitě – pro levou a pravou nohu ?. Na kraji, ne vyčerpání, ale Vlčí rokle, se obě naše „námořní pěchoty“ spojily a dál jsme pokračovali jednotně, cestou necestou, po povalech, po kořenech, blátem a na to vše shlížely tajuplné skály …
Již v Teplických skalách, pod Sedmi schody, po krátkém testu, kterýmže to směrem vlastně je ten penzion (79 dětí, 6 dospělých a celkem pestrý rozptyl odpovědí), jsme naší ten správný směr (vlastně po jediné cestě dolů) a střídavém vedení lidské GPS (ta původní již měla vyklovanou hlavu – a kdy už tam budem, jak daleko ještě...) jsme došli k východu a rázovali (no, možná je to silný výraz) k penzionu.
A tady se stal zázrak, kam se hrabou léčebné účinky světoznámých lázní či poutních míst, po krátkém odpočinku (30 minut) a příslibu míčových her, zchromlé děti, které děsil osud paraplegiků ožily a vesele a s dravým nasazením hrály fotbal, vybíjenou, přetahovanou s lanem a jiné hry. Ty přerušila jen večeře, a i teď naši zázračně oživší žáčci hrají pinčes, stolní hry a jiné aktivity… Jen několik málo jedinců si čte, a nebo jinak klidně relaxuje.
Tak, a to je konec.
P.S. Pokračování zítra, jestli teda nás učitele nestihne nějaká pohroma ?
